Kdo jsou lidé, kteří pracují v našem Centru duševního zdraví?

Bc. Michaela Spálenková
vedoucí sociálních pracovníků

Jak ses dostala k práci v Centru duševního zdraví?

Už šest let pracuji s lidmi s duševním onemocněním. Po mateřské dovolené jsem hledala práci a docela dlouho jsem nevěděla, s jakou cílovou skupinou chci pracovat, ale pak jsem šla na pohovor do Fokusu a vyšlo to. Došlo mi, že je to „ono“. Nejdřív jsem byla v komunitním týmu sever, který se připravoval na to, že bude dělat CDZ. CDZ vzniklo spojením KTC a našeho týmu. Nejdřív jsme byli v Karlíně, pak jsme se přestěhovali do Dolákovy ulice a pak se k nám přestěhoval tým z Bohnic, což bylo v roce 2016. Takže tak trochu jako slepý k houslím jsem se k tomu dostala, ale dávalo mi to už od začátku velký smysl a hodně mě to lákalo z hlediska, že je to něco nového a že to přinese novou službu pro lidi s duševním onemocněním.

Co tě na práci nejvíc baví a naplňuje?

Nejvíc mě baví lidi a jejich příběhy. A samozřejmě situace, kdy se něco povede. Nejvíc mě fascinuje to, jací lidé jsou, jak fungují, co všechno zvládnou, z čeho všeho se dokážou dostat. A určitá naděje v tom, že i když věci vypadají špatně, že se s nimi nedá nic dělat, tak že to vlastně vůbec není pravda. Že se dá pracovat i s lidmi, kteří jsou dlouhodobě nemocní, a spoustu lidí nad nimi zlomilo hůl. Třeba se ve třiceti dozví diagnózou a je jim řečeno, že budou už vždycky nemocní. Pak se dostanou k nám a my to zkoušíme jinak. K tomu je dobrý ten tým, který má vždycky spoustu nápadů. To mě na tom baví nejvíc, pracovat v tom týmu. Hledat cesty s tím člověkem i s týmem, aby ten člověk mohl být spokojený se svým životem a žít tak, jak chce.

V čem spočívá práce v multidisciplinárním týmu?

Zajímavé je to porovnat to s tím, když jsme byli jen čtyřčlenný komunitní tým a neměli jsme ani psychiatra, psychologa, sestry… Člověk v tom byl sám, i když jsme měli samozřejmě také porady, ale bylo to mnohem víc na mě jako na case manažerovi, jak to vyhodnotím. V něčem jsem také komunikovala s psychiatry, ale tady je to mnohem jednodušší, že jsou tady všichni na jednom místě, každý den máme porady a domlouváme se. Každá profese tam přináší svůj pohled a je to hodně užitečné. Kdyby tam byl jenom můj pohled, tak by to také nějak fungovalo, ale takhle je to pro člověka, který je v naší službě, mnohem přínosnější, věci se rychleji hýbou. Tím, že pracujeme ve dvojicích, tak sestřička mi pomáhá tak, že rozumí lékům a já tam řeším sociální věci, psychiatr na to řekne svůj názor… Myslím, že pro všechny, co jsme v tom týmu, je to jednodušší. I když na nějakou dobu vypadneme, tým se stará dál, tak odpadne taková tíha. Vím, že když jdu na dovolenou, tým se o lidi postará, i když já tu nejsem. Líbí se mi na tom ta otevřenost.

CDZ si zakládá na tom, že pracuje s komunitou, ať už v rámci většího propojení klientů s komunitou nebo v rámci destigmatizace. Jak vnímáš práci s komunitou v CDZ?

Na začátku CDZ jsme síťovali služby na Praze 9 a 18, hodně jsme je navštěvovali a vysvětlovali jim naši službu a náš přístup. Myslím, že to hodně pomohlo. I setkání před rokem se sociálními službami pro Prahu 9. Pořád je tam spousta předsudků a stigmat, ale je to mravenčí práce. Nejenom že síťujeme s kolegyní vedoucí nebo ředitel síťoval, ale i každý case manažer dělá tu jemnou, mravenčí práci, kdykoliv mluví s člověkem, s jeho sousedy, s jeho okolím, s jeho rodinou. Je to docela náročná práce, ale myslím, že to docela funguje, že ty služby nebo opatrovníci z Prahy 9 s námi spolupracují. Minimálně vědí, že se můžou obrátit na nás a že v tom nejsou sami, že třeba trochu mění ten názor na lidi s duševním onemocněním. Vnímám, že to je velká nutnost a že pořád nejsou žádné velké kampaně nebo nejsou vidět pro běžnou populaci. Občas se něco povede, ale jsou to takové kapky v moři. Pořád to není to hlavní téma ve společnosti. I když zrovna teď mám pocit, že se to trochu posouvá, protože spousta lidí, kteří předtím neřešili psychické potíže, je teď kvůli koronaviru řeší. Takže možná to té destigmatizaci také pomůže. Ale je smutné, že musí přijít taková pandemie, aby to někoho začalo zajímat. Takže to považuju za důležitou práci, komunitu a práci s ní. Ale je to těžké, možná by to uživilo úvazek jednoho člověka, což nemáme.

Jak vnímáš reformu psychiatrie?

Vnímám ji hlavně v tom, že se povedly CDZ, že se to někam trochu posouvá. Trochu mě mrzí přístup ministerstva práce a sociálních věcí, které je do toho míň zapojené než ministerstvo zdravotnictví, což je škoda. Ale jinak já ze svého pohledu myslím, že je to docela úspěch, že některá CDZ fungují v ostrém provozu a vypadá to, že se uživíme. Takže to považuju za velký pokrok. Když jsme začínali na CDZ 8, bylo to mimo reformu, jenom že se dohodne Psychiatrická nemocnice Bohnice s Fokusem, protože nechtěli čekat, až se to udělá shora. Myslím, že se to pomalu posouvá a budou vznikat i CDZ pro děti. Pomalu se to sune dopředu, i když jsme tak dvacet let pozadu než zbytek Evropy. Ale vnímám, že už se ten posun nedá zastavit, bude pokračovat. Byly tady velké obavy, jestli se to vůbec povede a jestli zdravotní pojišťovny budou chtít platit tyhle výkony.

Mgr. Michael Kostka
klinický psycholog

Jak se dostal k práci v CDZ?

Před CDZ jsem pracoval dlouho na krizovém centru a po více než pěti letech jsem potřeboval z psychohygienických důvodů nějakou změnu, a tak jsem přemýšlel, co bych rád dělal dál. A CDZ pro mě byla jedna z těch variant, kterým směrem jít, a to z toho důvodu, že jsem byl už v počátcích v kontaktu s Miroslavem Pastuchou (psychiatr v CDZ) a Ondřejem Plecháčkem (zdravotní bratr v psych. nemocnici Bohnice) a od začátku mi ten projekt přišel zajímavý. V průběhu své pracovní kariéry jsem pracoval opakovaně a delší dobu s lidmi, kteří mají závažné duševní onemocnění, a vnímal jsem, že u spousty z nich by bylo užitečné, aby měli intenzivnější ambulantní podporu a péči, nejlépe multioborovou. Tyhle příležitosti tehdy nebyly. Takže vnímám CDZ jako službu, které reaguje na tuhle potřebu a která podle mého má význam. V situaci, kdy jsem volil, co budu dělat dál, jsem došel k tomu, že to půjdu vyzkoušet. Také je pro mě zajímavé, že je to služba, která se nějak vyvíjí a rozvíjí, není to nic přesně daného.

Jak se liší práce v CDZ od klasické práce v ambulanci nebo v nemocnici?

V klasické psychologické ambulanci jsem nikdy nepracoval. Od práce psychologa v psychiatrické nemocnici se  liší tím, že to je ambulantní služba. Liší se to tím, co člověk dělá. V nemocnici je půlka psychologické práce vyšetřování pomocí psychologických metod, které v CDZ nedělám. Co se týká psychoterapie, objevuje se tam i tady, je to trochu jiné kontextem a tím, v jakém stavu klienti jsou. Liší se to tím, že spolupráce v týmu je intenzivnější a užší než většinou bývá v nemocnici. Výrazně odlišné je to, že v rámci CDZ poskytuji práci v terénu a za některými klienty chodím domů.

Pracoval jsi i v Magdaleně. Chci se zeptat, jaké to pro tebe bylo a co ti ta práce dala.

Dělal jsem v terapeutické komunitě v Magdaleně, což je služba pro lidi se závislostí většinou na nealkoholových drogách. Byla to pro mě první zkušenost v roli psychologa. TK (terapeutická komunita) je zajímavý a intenzivní styl práce, kdy má člověk příležitost se řadu věcí naučit a vidět velké změny, kterých je díky poměrně dlouhé několikaměsíční terapeutické práci možné zrealizovat. Mně přijde TK jako úžasná věc. Není potřeba aplikovat ji na veškeré problémy a některým lidem nemusí sedět, ale přijde mi to jako úžasný postup, kdy se prolíná běžný život a terapie. Klienti  se v komunitě podílejí v maximální možné míře na každodenním chodu toho zařízení– starají se o zvířata, uklízejí tam, vaří atd. Tráví spolu i volný čas a všechno to generuje podněty pro psychoterapii.

Jaký máš terapeutický výcvik a jak se promítá do tvé práce?

Terapeutický výcvik mám v SUR, což je psychodynamický skupinový výcvik, a do mé práce se promítá v tom, jak terapeuticky uvažuji. Ale vstřebal jsem řadu dalších inspirací a přístupů a používám je podle situace. Podle toho, kdo ke mně přijde, v jaké je fázi svého života a řešení svých potíží. Setkání v psychoterapii je pro mě především autentické setkání dvou lidí. To mi přinesla také komunita, kdy člověk je s klienty v každodenním kontaktu, hodně nablízko i jako člověk, není tam schovaný za roli terapeuta. A tohle je, myslím, takové humanistické východisko. Do toho vlastně nějaká část mého uvažování je řekněme psychodynamická ve smyslu, že životní zkušenost se výraznou měrou podílí na tom, proč jsme takoví, jací jsme. Zároveň v příhodných momentech používám techniky, které jsou v podstatě z KBT. Do určité míry používám i postupy, které jsou vlastní narativním nebo systemickým směrům, takže je pro mě těžké se vymezit.

Co tě tady na práci v CDZ nejvíc baví a naplňuje?

Mně přijde zajímavé, jak se tady prolíná sociální, zdravotní, psychiatrická a psychologická práce. To mně na tom přijde nejzajímavější. Mám pocit, že tomu z velké části pořád nerozumím, jak to tady funguje, a rád bych tomu přišel na kloub. Přijde mi úžasné vidět, že u části lidí, u kterých třeba předchozí pokusy léčby dlouhou dobu nenesly velké posuny, se to tady daří. Že třeba klient, který byl sedm osm let téměř permanentně v psychiatrické nemocnici, má po dvou letech spolupráce s CDZ vlastní bydlení, denní program, dokáže se o sebe postarat… To mi přijde báječné.

 

Bc. Kristýna Šindelářová
Psychiatrická sestra

Jak ses dostala k práci v CDZ?

Předtím jsem pracovala pro jinou neziskovku, tam jsem dělala zdravotní sestru. Protože jsem už chtěla odejít, tak jsem hledala jinou práci a nevěděla jsem, co bych dělala. Tenkrát na mě vyskočil inzerát do CDZ Podskalí. Vrátila jsem se zpátky do psychiatrie asi po dvouleté pauze.

V čem vnímáš největší přínos Center duševního zdraví?

Mám srovnání, protože jsem dělala na klasickém lůžkovém oddělení. Vnímám tam přínos, že lidi nejsou tak často hospitalizovaní a že CDZ učí lidi přemýšlet jinak, že nemocnice není první řešení, ale až poslední, v tom vidím obrovský přínos.

V čem je práce v CDZ jiná než v psychiatrické nemocnici?

Diametrálně. V nemocnici zvláště na akutních odděleních fungujeme spíše jako dozor, který chystá léky, zapisuje, pacienti se tam hodně střídají. Je to tam rychlé a člověk tam musí plnit ordinace. Ale v CDZ člověk musí umět s lidmi komunikovat jinak. Vidím rozdíl i v tom, jak nás lidi vnímají, a stačí už jen to, když odložíme uniformu a najednou je ta komunikace jiná. Je to hodně velký rozdíl a přála bych si, aby si to každá sestra z nemocnice aspoň na jeden dva dny přišla práci do CDZ vyzkoušet, protože myslím, že by to hodně změnilo jejich pohled na ty lidi. Sama vím, jak jsem někdy vnímala lidi v nemocnici, a tytéž jsem potom potkala v CDZ a byli to najednou jiní lidé. Já jsem byla hodně vyhořelá v té nemocnici, takže mně ta změna hodně pomohla.

Co tě na práci tady nejvíc baví a naplňuje?

Asi úplně všechno. Baví mě plánování, time management, které je v mé režii, necítím se jako v kleštích jako v nemocnici, kde je napsaný harmonogram dne a ten se musí plnit. Tady je to volnější, práci si plánuji tak, jak potřebuji. I komunikace s klienty je jiná; povídáme si o tom, jak se kdo má, to si vůbec nepamatuju, že bych měla někdy čas v nemocnici si popovídat s pacienty. Všechno mě baví. I to, že je to hodně přátelské s klienty, děláme i volnočasovky. I to, že se ti lidi svěřují a důvěřují ti, a to je úplně jiný vztah než v nemocnici. To mě na tom baví, že si připadám jako člověk, ne jako stroj.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Především plánované schůzky s klienty. Dneska mám schůzku s klientkou, která na tom byla dlouho hodně špatně, měla časté hospitalizace, potom jsme do toho šláply úplně jinak. Vytvořily jsme protikrizový plán, hodně jsme se o tom bavily, jak to vypadá, když jí je špatně. A hodně to zafungovalo, bylo to poprvé, kdy se jí na tohle někdo ptal. Dneska už je půl roku bez hospitalizace. Potom klasická terénní práce, kdy jdu třeba do Bohnic za klienty, tak to mě dneska čeká.

Pověz mi něco o oboru, který studuješ.

Je to zdravotně-sociální péče a rehabilitace. Je to obor, který je nový, první byl v Českých Budějovicích a druhý v Ostravě, jsme dálkové navazující magisterské studium, je tam i bakalářské studium. Zakládají si na tom, že to není zdravotní, nebo sociální obor, ale zdravotně-sociální, že tam jde o tu propojenost. Podstatou je hlavně ta koordinovaná rehabilitace, multidisciplinarita, propojenost. Učí nás, jak se propojovat mezi službami, jak se naučit vnímat člověka z více pohledů, ať už z pedagogického, fyzioterapeutického, sociálního, zdravotního, psychiatrického… Až to dostuduji, budu mít větší rozhled v tom, že neuvidím klienta třeba jenom jako psychiatrického pacienta, ale uvidím ho z více směrů. Máme tam hodně předmětů a moc mě to baví, všechno, co se učím ve škole, je to, co dělám tady v práci. Díky studiu získávám také hlubší sociální znalosti, protože tu sociální práci znám spíš okrajově z praxe a teď se to učím i do hloubky.